Adéla
Byla jsem zrovna v polovině druháku, což je čas, kdy vaším největším problémem je zvyšující se počet uhrů na obličeji a nenávist ke vědě 21. století, která sice umí naklonovat myš, ale že by zjistila, jak dostat ty krátery z tváře, to ne… Ačkoli jsem se ani já nevyhnula tomu krásnému období, kdy jste mladí, plní ideálů a váš společenský život kazí akné, měla jsem tenkrát i jiné potíže. Tehdy začala moje cesta, která skončila 5. 9. 2017 ve stanici VFN.
Jeden profesor na gymnáziu nám kdysi během hodiny Biologie řekl, že nejhorší způsob, jak někoho umučit k smrti, je upřít mu spánek. Nechci polemizovat o tom, jak moc se nám tahle informace hodila zrovna při hodině biologie, ale nemůžu mu upřít, že měl stoprocentní pravdu. Můj problém s čelistním kloubem se totiž začal projevovat právě tak, že mi kradl tu nejdůležitější část dne, spánek. Každou noc jsem se měsíc v kuse budila kolem druhé ráno a měla jsem pocit, že umírám. Probouzela jsem se s brekem, jak šílená bolest to byla. Nemohla jsem otevřít, ani zavřít ústa. Pamatuji si jednu noc, kdy jsem seděla na hraně vany, držela v rukou svou dolní čelist a jen nechala téct slzy po obličeji. Nevěděla jsem, co dělat, co se děje… To pravé zoufalství bylo ovšem v tom, že se jednalo o hlavu, o ústa, o tu nejzranitelnější část našeho těla.
Po měsíci probdělých nocí jsem se konečně dostala ke své zubní lékařce. Popisovala jsem jí svůj problém a ona nakonec usoudila, že se jistě jedná o rostoucí osmičky. Poslala mě do Kateřinské ulice v Praze, kde měli v ambulanci ukončit mé trápení. Asi nemusím zmiňovat, že při představě trhání osmiček, jsem tenkrát skoro omdlívala (haha, jak blbá a naivní jsem tenkrát byla).
Návštěva v ambulanci v Kateřinské mi byla vlastně osudnou, když se na to teď koukám zpětně. K mému štěstí mě tenkrát ošetřoval mladý doktor, těsně po škole, který (díky Bohu) zjistil, že moje osmičky jsou v pořádku a odkázal mě do poradny o patro výš. Poradna pro onemocnění čelistních kloubů, kde jsem se dostala k panu doktorovi Klímovi. Zůstaňme ale ještě chvilku u mladého doktora v ambulanci. Vzhledem k tomu, že jsem bolestí brečela už druhý měsíc v kuse, požádala jsem lékaře o nějaké léky na bolest, protože normální Ibalgin byl na tohle krátký. Mladý pan doktor tam měl tehdy spoustu pacientů, byl těsně po škole a já už ani nevím, jak se mu to tenkrát vlastně povedlo, ale předepsal mi lék, který mi předepsat vůbec nesměl. Nevzpomínám si přesně na jméno, ale bylo to něco na T. Každopádně, lékař mi předepsal tento T a já byla jak v sedmém nebi. Prášek zabíral a já se konečně mohla vyspat. Byla jsem štěstím bez sebe.
Problém nastal, když jsem přišla do poradny k panu doktorovi Klímovi a poprosila ho o tento lék, protože jsem měla jeden poslední. Doktor Klíma byl udivený a řekl mi, že se omlouvá, ale tento lék mi nesmí předepsat. Ne, že by mi před tím mladý doktor předepsal něco, s čím bych na Václaváku mohla krásně smlouvat, i když vlastně co já vím. Ale problém byl v tom, že tento lék by mi mohl předepsat pouze ortoped, jenže ten by mi ho nikdy nepředepsal. Ačkoli moje nohy chodí šejdrem a mohly by asi trochu zhubnout, tak s nimi nic tak hroznýho nebylo.
Tohle byl můj první „fail“ při léčbě, protože, jak jsem později zjistila, žádná jiná analgetika mi nezabírala (mimochodem ani po operaci, ale k tomu se dostaneme). K tomu, že mi nezabírala analgetika, se pojí ještě jedna vtipná příhoda. Doktor Klíma se mě tenkrát totiž v návaznosti na tento můj problém velmi důrazně ptal, jestli požívám nebo jsem někdy požívala drogy.
Takhle, když máte pacienta, kterému nezabírají žádná analgetika, tak i já bych se zeptala, a to o medicíně nevím nic, takže to chápu. Jenže já jsem v životě nic horšího, než slivovici neměla, a ani tu jsem už po osudové noci, kdy jsme s kamarádkou prokecaly celou noc německy, ačkoli jsme obě češky, a nakrmily všechny kytky v bytě švestkovým zázrakem, nemohla vidět. Věřte mi, že to není vůbec příjemný pocit, když vám nevěří lékař, a ještě u toho vyděsí vašeho otce, který je navíc bývalý policista, takže víte, že bude následovat další odpoledne strávené nad učebnicemi kriminalistiky a prohlížení si fotografií drogově závislých. Já vám to ale neříkám proto, abych vás vyděsila. Chci jen říct, že musíte být připraveni na všechno a umět si ze všeho udělat trošku srandu a brát to s nadhledem, i když je to občas těžké. Jenom teda nedoporučuju dělat si srandu moc dlouho, když se mluví o drogách – lékaři kupodivu nereagují nejlíp.
Potom, kdy MUDr. Klíma zjistil, že ani nevím, jak se Pervitin užívá, začal mě léčit. Dohromady jsem se u něj v poradně léčila rok a půl. Během té doby jsme se od nejmíň radikálních způsobů léčby dostali k prvnímu přímému „zásahu“ do těla. (Nutno ještě říct, že léčba začala někdy na začátku roku 2016).
V zimě 2016, jsem podstoupila proplach kloubu, což nebylo zrovna dvakrát příjemné. Jedná se o ambulantní zákrok v lokální anestezii a princip je celkem jednoduchý. Přijdete do ambulance, lékař vám píchne injekci s anestezií do místa, kde se nachází čelistní kloub, počká, než zapůsobí a poté přejde k samotnému zákroku. Těsně vedle ucha vám zavede dvě asi tak deseticentimetrové injekční stříkačky pod sebe. V jedné je látka, kterou vám budou kloub proplachovat a druhá je zde proto, aby měl kudy odcházet hnis a přebytečná tekutina. Nepříjemný je tento zákrok hlavně proto, že musíte mít po celou dobu, cca dvacet minut, otevřená ústa. Abych byla upřímná, tak si nemyslím, že jsem taková slečinka a řekla bych, že snesu celkem dost bolesti, ale tohle bylo nepříjemné i pro mě. Obzvlášť proto, že naproti mně tenkrát stálo asi pět mediček, o něco málo starších, než jsem byla já, a pozorovaly lékaře, který jim vysvětloval, jak a proč zákrok provádí. Tenkrát jsem tam jenom seděla, měla otevřenou pusu, koukala na ty holky a nepřála si nic jiného, než aby se mi konečně přestaly valit slzy z očí, nebo aby jich aspoň nebylo tolik, slz i mediček.
Po tomto zákroku má člověk trošku zvláštní pocit, protože mu tak divně „čvachtá“ v kloubu. Ale je pravda, že na chvilku (pár měsíců) to pomůže. Na druhou stranu, ambulantně se dá dělat pouze jedna strana. Pokud chcete podstoupit „dvojitý“, větší proplach, přichází na řadu celková anestezie.
Můj problém ale dál přetrvával a doktor Klíma mi už pár návštěv naznačoval, že by možná byla na místě ortognátní operace. Takže jsem jednou přišla domů (bylo mi sedmnáct) a oznámila, že nejspíš půjdu na „ortognátku“. Ze začátku šlo všechno dobře, ale pak si můj táta zjistil, co přesně to obnáší a začal vyšilovat.
Tady pozor, pokud to čte někdo, koho nečeká ortognátní operace, ale má jí podstoupit váš blízký, prosím, ale vážně snažně vás prosím, nevyšilujte. Nemluvte o tom, co všechno se může pokazit, jaká jsou rizika. Neříkejte, jak moc se o nás bojíte. Snažte se tu být pro nás a nechte nás být trošičku sobečtí, když nebudeme chtít tak často poslouchat, že se bojíte i vy. Potřebujeme podporu, ne utvrzení v obavách.
Když je vám sedmnáct, je to asi ten nejhorší věk. Máte pocit, že vám patří svět, že jste tak svobodní, ale zároveň toho tolik nesmíte. Pomineme to, že pivo vám kupuje zletilý kamarád, ale například nesmíte jít na operaci bez souhlasu zákonného zástupce. Právě proto jsem na operaci šla až po svých osmnáctinách. Doktor Klíma, mi tenkrát řekl, že nebudeme nikam spěchat. Počkáme, až budu oficiálně dospělá a budu si to moct sama rozhodnout, a hlavně na sebe převzít veškerou zodpovědnost, až budu zákrok podstupovat. Musím uznat, že tímto mi pan doktor vytvořil jednu z nejtěžších zkoušek dospělosti.
20. 5. 2017 jsem oslavila 18. narozeniny a pár dní na to vešla do poradny a dohodla se na termínu zákroku. V červnu 2017 jsem podstoupila ještě dvojitý proplach čelistního kloubu v celkové anestezii a v září na mě už čekalo stejné lůžkové oddělení VFN.
Vzhledem k akutnosti mého případu a možnosti podstoupit surgery first jsem dostala „přednostní“ termín. Tím chci říct, že normálně čeká pacient na termín asi dva roky a mezi tím začne předléčbu s rovnátky. Já ovšem dostala rovnátka až den před zákrokem a tak jsem dostala termín už v září.
Vzpomínám si, že jsem měla mít termín někdy kolem 8. září, takže jsem stíhala ještě přijít první den do školy, což byl mimochodem můj maturitní ročník. Týden před nástupem mi ale volali z nemocnice, že musejí můj termín přeložit a budu nastupovat již 4. 9., takže se nestihnu jít ani rozloučit se spolužáky. A tak jsem ráno 4. 9. 2017 místo do maturitního ročníku nastoupila do VFN.
Nástupu do nemocnice předchází samozřejmě spoustu předoperačních vyšetření. Doporučuju si na to vyhradit dost času a vše si zařídit v čas.
Do nemocnice se nastupuje vždy ráno (den před operací). Sestřičky s vámi vyřídí veškerou dokumentaci a poté máte „volno“. Můžete se jít projít a dát si poslední dobré jídlo, čehož využijte, protože pak to bude nějakou dobu trvat, než si na něčem opravdu pochutnáte. Já tenkrát jela za kamarádkou na doughnut a kafe, nejlepší rozhodnutí v životě. Odtud jsem jela do ordinace svého ortodontisty, doktora Hanzelky, který mi nasadil rovnátka a pak už jsem si dala s tátou poslední večeři a jela zpátky do nemocnice. Radila bych vám ale dát si to „hlavní jídlo“ před nasazením rovnátek. Budou vás totiž bolet zuby a jídlo si tolik nevychutnáte.
V nemocnici na mě čekalo překvapení, když jsem paní, která byla se mnou byla na pokoji, dávala svojí nemocniční večeři, protože už jsem byla přejedená a ona tak smutně pokukovala po mých ovocných knedlících. Lůžkové oddělení čelistní chirurgie ve VFN hospitalizuje zároveň onkologické pacienty, kterým rakovina sebrala kousek obličeje. Tato paní konkrétně měla místo levé části nosu díru. Neříkám to proto, abyste se nelekli, když vedle vás bude ležet takový pacient, i když to taky, ale spíš proto, abyste se mohli připravit na to, že s vámi budou na pokoji ležet pacienti, ze kterých vám bude úzko. Kdybych věděla, jak se paní jmenovala, dotuju jí jahodovými knedlíky dodnes.
Abych byla upřímná, tak zážitek s jahodovou paní, je moje poslední vzpomínka před probráním na JIPu. Nevzpomínám si na nic. Nevím, jestli jsem se ráno bála, jestli jsem v noci spala nebo ne. Jestli jsem ráno psala mámě nebo kamarádkám. Moje hlava zkrátka všechno vytěsnila, takže mám naprostý blackout.
Zima. Chlad mi prostupuje od konečků prstů na noze, přes těžké nohy, hladové břicho až do krku, ve kterém mi někdo snad řeže pilou. Hlavu necítím, ale vím, že mi jako jediná část těla hoří. Pomalu otvírám víčka a vidím všude jenom tmu. Slyším pípání strojů, na které jsem připojená. Nikde nikdo. Umírám. Tak takhle to skončí. To byla první myšlenka, která mi tehdy na JIPu proběhla hlavou. Vážně mi tenkrát přišlo, že umírám. Najednou jsem se začala dusit a velmi obtížně jsem se otočila na bok a začala zvracet krev. V tu chvíli mi bylo jasné, že umírám. Nikde nikdo nebyl, všude byla tma a ta červeň krve se všude vznášela jako vstupenka na onen svět.
Teď mi dovolte vás uklidnit. Zvracet krev je normální. Jedná se o přirozenou reakci a stane se to skoro každému. Nejste tam sami, všude kolem jsou sestřičky, které vás bedlivě pozorují a jakmile se proberete, jdou za vámi, a kdykoli se cokoli stane, jsou u vás ve vteřině. Pocit chladu je stejně jako zvracení krve přirozená reakce na celkovou anestezii. A nakonec, zmatenost, výpadky paměti a dezorientace v prostoru jsou taky naprosto přirozené. Takže ne, neumíráte. Probrali jste se a jste v pořádku. Čeká vás teď sice pár namáhavých měsíců, ale zvládli jste to a bude to dobrý, věřte mi.
Zbytek noci jsem střídavě spala a zvracela a mezi tím absolvovala jedno trapné požádání o „bažanta“ od sestřičky. Když jsem se probrala, přišla ke mně, řekla mi, kde jsem, co je za den a uvedla mě do situace. Dala mi emitku, abych nezvracela do postele a zeptala se mě, jestli potřebuju na záchod. Já se tenkrát hrozně zastyděla a řekla, že ne. Jenže ani ne pět minut na to jsem na ní zvonila a prosila jí o nočník. Musíte si uvědomit, že ležíte na JIPu po operaci, kdy vám zlomili čelist a jste v nemocnici. V žádném případě není trapné požádat o nočník. Nebojte se. Sestřičky, ať už na JIPu nebo dole na lůžkovém, jsou naprostí andělé a pomůžou vám se vším. Rozhodně nemusíte mít špatný pocit ohledně ničeho.
Ačkoli první noc je asi nejhorší, musíte myslet na to, že vám do žíly dávají morfium, čehož byste si měli vážit, protože jen díky němu, nemáte bolesti. Vidíte? Na všem si musíte hledat něco pozitivního, a to neplatí jenom na pooperační období.
Ani nevím, kdy a jak jsem usnula, ale druhý den ráno jsem se probudila, když mě přišel navštívit doktor Klíma, který mě operoval. Ptal se, jak se cítím. Popisoval mi, co přesně mi udělali. Tehdy jsem zjistila, že mi museli udělat plastiku brady, takže dámy a pánové těšte se, budeme krásnější, než jsme kdy byli.
Upřímně řečeno si nepamatuji přesně, jak dlouho jsem na JIPu byla. Mám v hlavě šílený zmatek a mám spíš útržkovité vzpomínky.
Vím, že to ráno, kdy mě navštívil můj lékař, jsem zjistila, že nedokážu mluvit. Přišla sestřička a donesla mi telefon, že mi volá máma. Přiložila mi telefon k uchu a já uslyšela mamku. Musím říct, že nikdy jsem jí asi neslyšela tak ráda. Když jsem jí ale chtěla něco říct, nebyla jsem schopná vydat jedinou hlásku, takže jsem ze sebe vydala jen takový pazvuk a cítila se naprosto příšerně. Hrozně jsem jí potřebovala u sebe a říct jí všechno. Když sestřičce došlo, že si s mámou asi moc nepopovídám, odebrala mi telefon a šla pryč. Tady pozor, důležitá informace, po operaci byste se měli vyvarovat pláči. Ať už vás něco bude bolet sebe víc, nebo vám bude smutno, cokoli, nebrečte. Máte totiž zakázáno po operaci smrkat a brek vám přinese akorát tak mnohem větší bolehlav než úlevu.
Před tím, než mě sestřička odvedla z JIPu na lůžkové oddělení, jsem se musela osprchovat. Šla se mnou sestřička, protože jsem mohla kdekoli omdlít. Přišly jsme do sprch, ona mi pomohla sundat si andělíčka a posadila mě na židličku a pomohla mi se omýt. Věřte mi, že jestli jste si připadali trapně při žádání o nočník, tak tohle ještě tak stokrát horší. Ale zase je to jenom ve vaší hlavě. Sestřička tohle dělá denně a je to pro ni rutina. Nemáte nejmenší důvod připadat si špatně.
Teď ale menší genderové okénko. Svět je nespravedlivej a jako vždycky, tak i po ortognátce, jsme my holky znevýhodněný. Z nějakýho důvodu totiž natékáme více než kluci. A když říkám víc, myslím tím třeba dvakrát tolik. Samozřejmě se každý případ liší, ale v zásadě platí tohle pravidlo. Mně se s tím pojí vtipná historka, když jsem se vracela z JIPu na normální pokoj. V den mé operace se mnou operovali ještě jednoho kluka, kterému tehdy ale lámali pouze jednu čelist. Já dostala hezky všechno, tedy obě čelisti a modelaci brady. Po sprchování na JIPu, kde jsem ztratila i ten poslední kousek důstojnosti, který mi ještě zbyl, za mnou přišla sestřička a oznámila mi, že se budu stěhovat na normální pokoj. Pomohla mi vstát, protože se mi motala hlava a řekla mi, ať počkám tady, že dojde ještě pro jednoho pacienta a pojedeme společně dolů. Za závěsem stál ten chlapec a já slyšela sestřičku, jak mu říká, aby se mě nelekl, protože jsem trošičku nateklejší než on. Závěs se odhrnul a já myslela, že vzteky vybouchnu. Můj spolupacient nebyl skoro vůbec oteklý. Naopak, vypadal celkem dobře. Vyšli jsme tedy k výtahu, mě podpírala sestřička a chlapec šel sám. Ve výtahu, kde jsem měla pocit, že každou chvíli omdlím, pokud se neposadím, se na mě otočil a pronesl „No jo, ty jsi vážně dost oteklá. To víš, já celou noc ledoval, tak to bude asi proto.“ Drahý, pokud tohle náhodou čteš, nech mě ti říct to, co jsem ti chtěla říct v tom výtahu, ale nemohla jsem, protože jsem na rozdíl od tebe nebyla schopná mluvit. „Ty debile, já celou noc prozvracela krev, měla jsem pocit, že umírám a vůbec nevím, jak jsem to přežila. Ty můžeš mluvit, nejsi nateklej a budeš mě poučovat o ledování? Jdi do prdele.“ Nutno ještě dodat, že kdyby mě každý krok nestál veškerou mojí energii, tak jsem ho v tom výtahu bývala kopla. Takže asi tak, tohle nedělejte, děkuju.
Po příchodu na normální pokoj jsem měla ještě jeden špatný zážitek s dalším pacientem, ale ten už není tak úsměvný jako s výtahovým chlapcem. Když mě přivezli zpátky na pokoj, už na něm nebyla jahodová babička, ani nikdo jiný. Ale přibyly dvě pacientky, které čekala ta stejná operace, co mě. Ležela jsem tam a byla ráda, že existuju. Odpoledne přišly rodiče a ségra na návštěvu. Musím podotknout, že jsem tehdy byla opravdu hodně nateklá. Měla jsem asi třikrát takovou hlavu, opravdu. Ale to je tím, že vždycky natékám do extrémních rozměrů, nevím proč. Takže přišli moji nejbližší na první návštěvu a samozřejmě došlo na větu „Ježiš, miláčku. Ty vypadáš hrozně.“ Nebylo to sice moc povzbudivý, ale řekla to moje máma a měla u toho slzy v očích, takže to vyznívalo starostlivě a „hodilo se to“. Jenže najednou se do té konverzace přidala slečna, kterou ta operace teprve čekala a začala mámě přede mnou vyprávět, jak příšerně vypadám. Řekla, že nechápe, proč jsem s nimi na pokoji, že se na mě nemůže dívat, když zítra jde na tu stejnou operaci apod. Radši nechci ani říkat, co jsem si tehdy myslela, ale byl to hrozný pocit. Neskutečným způsobem frustrující. Takže tohle taky ne, prosím. Buďme slušní, milí, a hlavně ohleduplní k ostatním. Na druhou stranu mě pak slečna o pár dní později zachránila, když jsem omdlela v koupelně. Nutno ale říct, že byla strašná trpitelka. To nemyslím špatně, ale po operaci neustále fňukala, brečela a stěžovala si, jak to nezvládá. Možná jsem zlá, ale aspoň mohla mluvit. Nebyla tak nateklá a jen si hrozně přitěžovala, když plakala. Proto vám ze srdce radím, zatněte zuby a snažte se být co nejsilnější. Samozřejmě, že je to šíleně těžké období pro každého, ale fňukáním si jenom ublížíte. Snažme si toto období co nejvíce usnadnit.
Pobyt v nemocnici, který nebyl delší než týden, mi splývá v jeden dlouhý den. Vím, že ze začátku jsem většinu dne prospala, což vám vřele doporučuju, protože aspoň uniknete bolesti, která ale kupodivu není tak velká, jak se zdá. Neříkám, že to nebude bolet, ale vašim představám se to rozhodně nevyrovná.
Sestřičky vám budou dávat obklady, které jsou proti otokům, ale chlad dobře přebíjí i bolest. Jen to s nimi nepřežeňte. Sice tvář necítíte, ale neexistuje divnější pocit než znecitlivělá, zmrzlá tvář. Divných pocitů budete mít ale po operaci spoustu. Nebudete vědět, co se děje s vaší hlavou, jaké pohyby ústy si můžete dovolit, co všechno smíte a nesmíte. Všechno je normální a všechno se naučíte za pochodu. Časem si sami najdete svůj způsob, jak nejlépe si vyčistit zuby nebo jak se správně najíst, stačí se nebát a dodržovat pokyny lékařů.
Nejtěžší zkoušku za celý pobyt je výměna gumiček. Pamatuju si, jak jsem tím byla posedlá. Už jsem strašně moc chtěla být z nemocnice pryč, ale podmínkou bylo, že si musím umět vyměnit gumičky. Vzhledem k tomu, že jsem byla tolik nateklá, bylo to pro mě strašně těžké. Vůbec jsem se nemohla dostat k zadním zubům a pokud jsem se tam dostala, tak už jsem ale nic neviděla. Jedno odpoledne jsem teda seděla asi 3—4 hodiny před zrcátkem a celou dobu se snažila si ty hloupý gumičky vyměnit. Když jsem to konečně zvládla, zalila mě taková vlna euforie, že bych přísahala, že jsem z toho pokoje vyběhla. “Přiběhla” jsem na sesternu a dožadovala se doktora. Byla jsme jako malé dítě, které se potřebuje pochlubit tím, jak hezký obrázek nakreslilo. Byla jsme naivní a doufala jsem, že mě domů pustí ještě ten den, což samozřejmě nebyla pravda. Ten druhý jsem už ale vážně šla domů.
Když se vrátíte domů, je to ten nejlepší pocit na světě. Už nemusíte mít kanylu, kterou byste tahali všude s sebou, nemusíte jíst to příšerné nemocniční jídlo, ale můžete si do libosti rozmixovat všechno, co chcete. Nemusíte chodit ven jen, když to máte povolené a zkrátka a dobře jste doma. Všude je líp než v nemocnici, ačkoli personál VFN je dokonalý.
Operaci jsem měla 5. 9. a 2. října jsem už nastupovala zpátky do školy. Nemohla jsem se dočkat, až tam konečně budu a povedu zase normální život a budu se starat jen o známky. Ačkoli jsem pořád byla nateklá a měla bolesti, potřebovala jsem už být zaměstnaná něčím jiným. Stejně jako každému, tak i mně začalo po určité době lézt na mozek být neustále zavřená doma. Ano, máte tam rodinu. Ano, chodí za vámi kamarádi. Ano, můžete koukat na všechny seriály, které přes normální rok nestíháte, ale být doma tři týdny zavřený je prostě příliš.
Samozřejmě můžete chodit na procházky během doby, kdy jste doma, ale nedoporučovala bych chodit sama. Budete totiž velmi vysílení a malátní, proto neriskujte a vždy choďte s někým. Další problém je váš otok. Musíte se připravit na to, že lidé si na vás budou ukazovat. Děti se vám budou smát nebo se vás bát. Jsou jen dvě rady, limfatické masáže a odvaha. Stejně jako se vším, co vás během celého procesu čeká, se nesmíte bát. Musíte se naučit neřešit, co si ostatní myslí a být sami sebou.
Operace s sebou sice přináší spoustu handicapů, otok, omezení ve stravě a třeba i to, že nebudete moct správně artikulovat, než si zvyknete na nové patro, ale to všechno se dá překonat, a to hlavně tím, jak si nastavíte mozek. Musíte přepnout do modu uteč nebo bojuj a věřte mi, že útěk není nikdy řešením. Všechno vás jednou dohoní a vy stejně budete muset bojovat.
Po nástupu do školy už šlo všechno více méně tak, jak mělo. Problém ale byl ten, že mi stejně jako na začátku nezabírala analgetika. V podstatě mi pomohlo jen morfium a to, co mi dávali sestřičky na normálním pokoji, ale pak už nic. Necítila jsme žádnou změnu, ať už jsem si prášek vzala nebo ne.
Jednou z podmínek, abyste mohli operaci podstoupit, je dostatek váhy. Po zákroku ztratí každý průměrně 5—8 kg (ale je to velmi individuální). Já ztratila 12 kg, což mě při 168 cm z 62 kg dostalo na 50 kg a pak jsem se přestala vážit. Jeden z důvodů, proč jsem přišla s tímhle projektem, bylo to, aby se nikomu nestalo to, co mně. Proto se sem snažím dostat vzorové jídelníčky od výživových poradců a poradit vám, co jíst a nejíst a jak správně se o sebe starat. Pro mě nebylo největší riziko to, že se operace nepovede, naopak ho představovala právě strava.
Když jste měsíc zvyklí jíst pouze polévky nebo rozmixovanou kaši, která nechutná v podstatě nijak, a navíc vám každé jídlo sebere skoro veškerou energii, protože musíte sundat gumičky, najíst se, vyčistit si zuby, nandat si gumičky zpátky a pak už je zase skoro čas večeře, přestane pro vás být jídlo důležité, nebo aspoň mně se to tenkrát takhle stalo. Jídlo mě stálo až moc energie, a tak jsem ho začala čím dál tím víc omezovat. Navíc moje tělo bylo zvyklé jíst míň po zákroku, takže to nebyl ani takový šok pro tělo. Jenže bez jídla jsem měla ještě méně energie. Tělo se samozřejmě neuzdravovala, jak mělo, protože mu chyběly živiny, já začala být čím dál tím víc malátná a zavřela jsem se do svého temného mraku, který nade mnou stál, kamkoli jsem se hnula a s každým nesnězeným soustem se jen a jen rozšiřoval. Takže jsem byla bez energie, s bolestí 24/7, malátná a s představou, že jsem jediná, komu se tohle děje. S pocitem, že není nikdo, kdo by pochopil, jak těžké tohle období je. Všechno to pak vygradovalo jedním šíleným večerem, kdy se můj mrak nemohl už dál rozšiřovat a praskl. Na vteřinu mě zalila vlna všech těch temných kapek, když jsem stála na peróně Jiřího z Poděbrad.
Pak jsem se ale probrala a začala dávat svůj život krůček po krůčku dohromady, až jsem se dostala sem, k projektu, který, doufám, pomůže vám všem vyhnout se svému temnému mraku.
Otok mi po operaci úplně opadl asi až o 6 měsíců později, ale tím myslím období, kdy jsem si připadala opravdu doslova do posledního kousíčku zdravá. Nenechte se zastrašit takhle dlouhou dobou, každému otok mizí jinak dlouho a skoro každému mnohem rychleji než mně. Navíc já po 3 měsících dostala ještě zánět, což otoku také moc nepřispělo.
Poslední tečkou po operaci pro mě bylo vyndání všech šroubů jeden a půl roku po operaci, které ovšem nemusí podstupovat každý pacient. Můžete s nimi žít do konce života, pokud vám to vyhovuje a pokud se k tomu naopak chystáte, nemusíte mít žádný strach. Bolest po zákroku je mizivá a otok je také velmi malý. Jediným problémem je částečná ztráta citu v okolí rtů stejně jako při velké ortognátní operaci. Nemusíte se však bát, rehabilitace vše vyřeší. Tu ale nepodceňujte a pečlivě cvičte doma. Lepší dělat denně pár zvláštních cviků před zrcadlem, než do konce života necítit svůj ret. Zároveň se ale připravte, že po ortognátní operaci nebude rehabilitace nic moc příjemného, když uvážíte, že musíte znova rozhýbat klouby.
Na závěr bych vám ráda popřála štěstí a pevné nervy. Věřím, že s touto stránkou vám půjde léčba lépe a snad vám pomůže i tahle sekce našich příběhů.