Ester Ladecká
Můj příběh s ortognátní operací se začal asi ve 2. třídě. Tehdy si moje zubařka všimla, že nemám čelisti úplně rovné a poslala mě na ortodoncii. Podkus – to byla má diagnóza, prostě jsem měla čelist jako nějaký buldoček. Tam jsem dostala nějaké rovnátko na noc, ale s vědomím, že to možná nezabere a operace v dospělosti bude nutná.
Posuneme se o pár let dál, kdy mi bylo asi patnáct let. Tehdy do ordinace mé ortodontistky přijel pan doktor Foltán, aby se podíval na všechny s vadami skusu. A bylo rozhodnuto – půjdu na operaci. Pak jsem ještě absolvovala spoustu procedur, které mě připravily na operaci – rozšiřování horního patra a samozřejmě i nasazení fixních rovnátek. Ty narovnaly moje zuby do správné pozice, aby po operaci skus vypadal hezky. To ovšem pro tu chvíli znamenalo, že jsem vypadala ještě hůř než kdy předtím. Doslova jsem odpočítávala každý den do operace, jak jsem se těšila. Měla to být moje první operace v životě.
Termín mé operace byl 20. června 2012 (ano do dneška si to pamatuji) a mi bylo 18 let. Bylo to pro mě tehdy prostě obrovské dobrodružství, ale samozřejmě jsem prožívala i obrovsky strach. Do nemocnice jsem musela nastoupit den před operací. Všichni na mě byli moc milí a to mi období před operací značně ulehčilo. V den operace jsem šla na řadu jako poslední, takže jsem dlouho čekala. Operace prý trvala několik hodin, posouvali mi totiž obě čelisti – horní dopředu a dolní dozadu. A kvůli toho jak velký posun to byl mi museli srovnat i bradu, aby to z profilu vypadalo hezky.
Po probuzení z narkózy jsem zažila první radostný pocit, a to ten že jsem se probudila. Potom jsem začala pociťovat bolest, škrábání v krku, všechny dutiny jsem měla jakoby ucpané. Měla jsem strach ze zvracení, ale to se naštěstí nekonalo. V tu chvíli jsem si trošku nadávala sama sobě, že jsem do něčeho takového dobrovolně šla. Do zrcadla jsem se odvážila podívat se až na druhý den, co jsem nabrala trochu síly. Vypadala jsem jako křeček, ale měla jsem krásné zuby. Strašně se mi to líbilo a já se neskutečně těšila, že už to mám za sebou.
Pak jsem strávila v nemocnici ještě asi 5 dní, kdy jsem se naučila např. Měnit si gumičky a tak si fixovat čelisti. Po 6 týdnů mě pak čekala speciální dieta – vše mixované. Zprvu nelibá představa, ale později jsem zjistila, že když si namixujete ty správné věci, může to být docela dobré jídlo. Operační rány se mi hojily opravdu rychle, až jsem se sama divila, ty největší otoky byly za 2—3 týdny pryč, trošičku nateklé tváře jsem měla ale několik měsíců (nebylo to ale nic hrozného).
Dnes už je to přes 7 let a já ani jeden den nezalitovala, že jsem na operaci šla. Klidně bych šla znovu. Těch pár dní, které byly náročnější určitě stály za to, že si teď můžu užívat normálního skusu. Konečně už se můžu normálně zakousnout do jablka. Konečně už se můžu smát na fotkách a ukázat zuby. Jsem moc vděčná, že jsem se dostala do rukou odborníků a mohla být operována právě ve VFN.