Eva

Už od mala jsem měla jistotu, že budu muset nosit rovnátka, jelikož se mi druhé zuby nemohly pořádně vejít do pusy. Ve výsledku jsem tak někdy od 6. do 9. třídy fixní rovnátka opravdu nosila, zuby se hezky srovnaly a vše vypadalo zdánlivě snově. Nedlouho po sundání jsem si začínala všímat divných pohybů, které jsem ovšem ze strachu svému tehdejšímu ortodontistovi neoznámila a ani on nic zvláštního nenašel, protože se mi při kontrolách jen zběžně koukl do pusy, a to bylo vše. Nechci vinu svádět na něj, můžu si za to z velké části sama svým mlčením, v té době mě prostě nenapadlo, že by to mohlo předznamenávat nějaký zásadní problém, a už vůbec jsem netušila, že něco jako špatně narostlé čelisti může existovat.

Ve výsledku tak na mou vadu přišla až ortodontistka, která mého původního doktora nahradila, a to hned při prvotním kouknutí se do pusy. Bylo mi tehdy necelých 18 let a připadala jsem si, jako by se mi v tu ránu zhroutil celý svět. Nechápala jsem, co mi je, jak se to stalo, a už vůbec ne, proč doktorka hovoří o možnosti operace, když jsem u svých zubů nezaznamenala nic zas tak divného. Brzy došlo na první konzultaci v Praze, ze které si popravdě téměř nic nepamatuju, jen se kolem míhalo strašně moc doktorů, mediků, sestřiček a já brečela jako o závod. Teprve tam vyšlo najevo, že operace je nutná, pokud si nechci zuby ohoblovat během pár let a pak o ně přijít – to byla informace, která mi stačila, abych se s vidinou operace smířila a rozhodla se do ní jít. Vlastně si ani nepamatuji, že bych poté někdy pochybovala a byla na vážkách, jestli to třeba ještě neodřeknout. Říkala jsem si, že když kvůli zubům a čelistem musím jezdit až do Prahy, asi to fakt nebude jen banální problém a je třeba jej řešit. Sice jsem pořád moc netušila, co že je to vlastně na mně tak moc špatně, ale operaci jsem od té doby brala jako nedílnou součást svého života, ačkoliv byla tehdy strašně moc vzdálená.

 

Když jsem se v prosinci 2015 dozvěděla, že operace proběhne na konci května 2018, málem mi šlehlo. Nedovedla jsem si představit, proč bude čekání trvat tak děsně dlouho, ale od opětovného nasazení rovnátek na podzim 2016 už vše začalo mít podstatně reálnější obrysy. No a hlavně jsem postupně přicházela na své čelistní vady a s nimi související problémy, které se ukazovaly čím dál víc, a asi půl roku před operací už jsem si vyloženě přála, aby mě doktoři konečně kuchli a byl od všeho pokoj.

 

Nyní by se hodilo sdělit, co všechno bylo na mé lebce špatně – měla jsem dolní čelist moc malou, horní zase příliš úzkou, k tomu otevřený skus, bradu nakřivo (o tom jsem až do plánu operace neměla ani potuchy) a kvůli nevyhovujícímu postavení čelistí trpěly i čelistní klouby, takže jsme se s doktory domluvili, že během operace udělají i artroskopii levého kloubu. Nejvíc ze všeho mi vadil skus a prakticky neexistující brada. Nejen že jsem vypadala z profilu příšerně, ale později už jsem ani nedokázala volně dovřít pusu, jak vyčnívající zuby vadily, o nemožnosti kousat předními zuby nemluvě, všechno jídlo jsem musela drtit čistě jen přes stoličky. Začínala jsem z toho mít pořádné mindráky, sebevědomí se ocitlo na nule, a poslední měsíce jsem se dokonce snažila vyhýbat bližšímu kontaktu s cizími lidmi, protože jsem si moc dobře uvědomovala, jak blbě vypadám.

 

Jakmile čekání skončilo a ocitla jsem se v nemocnici, ani jsem necítila kdo ví jak velký strach, jen jsem byla ráda, že jsem se dočkala a teď už třeba bude jen líp. To se nakonec opravdu vyplnilo, akorát to trvalo mnohem dýl, než jsem si před operací dovedla představit, a chtělo to obrovskou dávku trpělivosti a odříkání. Během operace mi předělávali obě čelisti – dolní se prodlužovala, horní jaksi segmentálně rozdělila na části a ty se pak sešroubovaly do správného postavení, aby vymizel otevřený skus. K tomu zmiňovaná artroskopie a plastika brady, takže mi v puse chirurgové překopali snad všechno, co šlo.

Po operaci

Ani si nepamatuju čas probuzení, vím jen to, že jsem na JIPce několik hodin neustále střídala „spánek“ s následným poloprobuzením, kdy jsem kašlala krev, ale to jsem si nejdřív vůbec neuvědomovala. Říkala jsem si, že to mám nejspíš za sebou a ani se necítím tak moc hrozně, jak jsem čekala, jenže pak přišla chvíle, kdy jsem si připadala naprosto zoufale. Kašlání a zvracení krve byl pro mě očistec, trvalo to tak dlouho, že mě radši sestřičky odvezly na ambulanci k nějakýmu doktorovi (vůbec nevím, kdo to byl), aby zkontroloval a případně zašil místo, ze kterého jsem furt krvácela. Sice se ukázalo, že už je vše v pohodě a bylo potřeba jen pořádně odsát zbylou krev v puse, ale stejně jsem se cítila strašně „nemocně“, a dokonce jsem se omlouvala sestřičkám, že se mnou mají tolik starostí.

 

Poté se můj stav tak výrazně zlepšil, až jsem dospěla ke značně předčasnému názoru, že již mám nejhorší za sebou. Další ráno mě dokonce jedna aktivní sestřička poslala (samostatně!) do koupelny, abych se umyla, trošku jsem zajela kartáčkem přes zuby a cítila jsem se snad nejlíp z celého nemocničního pobytu. Jak bylo ještě tělo oblbnuté a zfetované z anestezie, nic mě nebolelo, libovala jsem si, že můžu jakžtakž mluvit, pít a jíst (to hlavně díky tomu, že mi ten neznámý doktor při odsávání pusy sundal gumičky, co se jinak nasazují hned při operaci, takže bylo všechno podstatně jednodušší) a naivně jsem si myslela, že mám téměř vyhráno. O to větší šoky na mě čekaly následující dny, kdy jsem toho kvůli neprodyšně uzavřenému nosu moc nenaspala, gumičky se vrátily a začal víc jak tříměsíční boj s neustálým taháním a tlakem v puse.

 

Gumičky jsem nejdřív nosila 4, a kupodivu jsem ani neměla problém je nasadit, po dvou týdnech od operace ovšem došlo i na skeletální fixaci (gumičky, co se nasazují na šrouby zavrtané v dásních), a hlavně mi do pusy přibyl další drát nad horními zuby (pak se v mírně obměněné verzi přesunul zevnitř horní čelisti, kde vydržel až do sundání rovnátek), který blokoval prostor pro zaháknutí jedné gumičky, s níž jsem poté asi měsíc strašlivě bojovala. Na šrouby jsem nasazovala 2 gumičky, což byl taky parádní zážitek, když hlavičky šroubů zarůstaly v dásních a probíjela jsem se k nim skrz džungli stehů. Menší vysvobození přišlo po 7 týdnech, kdy už jsem si dávala rovnátkové gumičky jen na noc (asi na další 3 týdny, pak už nic) a zůstaly mi „jen“ dvě na šroubech. Těch jsem se zbavila až v polovině září, tedy necelého 3 a půl měsíce od operace, a konečně jsem si mohla užívat pocitu volné pusy. Ten bohužel netrval dlouho a hned týden poté mi ortodontistka nakázala nosit znovu 2 gumičky na noc kvůli doladění skusu, ale to už mě nijak zásadně neomezovalo.

 

Když jsem u těch rovnátek, původní termín sundání vycházel na březen. Jenže se mi přes podzim vytvořily mezi zuby dost velké mezery a hrozně dlouho trvalo, než se je podařilo odstranit. Navíc ještě byl potřeba doladit skus, takže jsem musela na jaře opět nosit gumičky celodenně, což byla strašná otrava, ale vyplatilo se. Ve výsledku šla rovnátka pryč až v polovině června a vyfasovala jsem místo nich noční rovnátka a jakési divné výstupky na horních i dolních dvojkách, na které si opět přes noc nasazuji gumičky jako prevenci proti znovuotevírání skusu. Jsou sice průhledné, ale stejně jdou dost vidět. Ve srovnání se vším, co jsem měla v puse do té doby, je to ale obří posun vpřed, takže si není na co stěžovat.

 

Některé nedostatky se mě drží do dneška, citlivost brady není úplně ideální, ale oproti situaci těsně po operaci si není na co stěžovat, i tak je vidět obrovský pokrok. Bohužel se znovu ozvaly čelistní klouby, tentokrát ten pravý, který se původně zdál být v pořádku, takže mé cesty do Prahy pokračují i nadále a uvidí se, co dál. Příliš těžkou hlavu si z toho však nedělám a rozhodně to neovlivní můj celkový dojem z operace, která přes všechny dílčí potíže jednoznačně stála za to a jsem vděčná, že jsem do ní šla. Sice jsem byla celé léto značně omezována, ale oproti představě zbytku života s téměř neexistující bradou a nemožností pořádně kousat šlo vlastně jen o maličkost, která se mi už nyní mnohonásobně vrátila.

Pocity s odstupem 17 měsíců od operace:

 

  • mnohem snadnější vyslovování (před operací jsem se kvůli otevřenému skusu musela hodně snažit, abych některé hlásky dokázala správně vyslovit)

  • bezproblémové kousání a funkční skus, kdy můžu používat i přední zuby, ne všechno drtit jen přes stoličky jako před operací

  • díky posunu dolní čelisti jsem se zbavila chrápání (neskutečná úleva!)

  • konečně mám normální bradu

  • zvýšené sebevědomí (časy, kdy jsem se styděla za svůj obličej a vyhýbala cizím lidem, jsou snad už pryč

  • celý operační proces (i přes nesmírnou náročnost) beru jako zajímavou zkušenost a šla bych jednoznačně znovu, kvůli současnému výsledku se vyplatilo vše podstoupit a přetrpět – z dnešního pohledu si vůbec nedokážu představit, že bych operaci tenkrát odmítla a nadále se musela potýkat se všemi s tím souvisejícími problémy


#terapiesdilenimfunguje

  • Facebook
  • Instagram

kontaktujte nás

Máte dotaz ohledně operace? Nebo si jenom potřebujete popovídat s někým, kdo si operací prošel a pochopí Vaše obavy? Chcete s námi sdílet váš příběh, a inspirovat tak další pacienty? Nebojte se a napište nám! Těšíme se na vás.

© 2020 Adéla Károlyová

grafický design – Jakub Smitka (jakubsmitka.com)

vytvořeno ve spolupráci s

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now