Ani si nepamatuju čas probuzení, vím jen to, že jsem na JIPce několik hodin neustále střídala „spánek“ s následným poloprobuzením, kdy jsem kašlala krev, ale to jsem si nejdřív vůbec neuvědomovala. Říkala jsem si, že to mám nejspíš za sebou a ani se necítím tak moc hrozně, jak jsem čekala, jenže pak přišla chvíle, kdy jsem si připadala naprosto zoufale. Kašlání a zvracení krve byl pro mě očistec, trvalo to tak dlouho, že mě radši sestřičky odvezly na ambulanci k nějakýmu doktorovi (vůbec nevím, kdo to byl), aby zkontroloval a případně zašil místo, ze kterého jsem furt krvácela. Sice se ukázalo, že už je vše v pohodě a bylo potřeba jen pořádně odsát zbylou krev v puse, ale stejně jsem se cítila strašně „nemocně“, a dokonce jsem se omlouvala sestřičkám, že se mnou mají tolik starostí.

 

Poté se můj stav tak výrazně zlepšil, až jsem dospěla ke značně předčasnému názoru, že již mám nejhorší za sebou. Další ráno mě dokonce jedna aktivní sestřička poslala (samostatně!) do koupelny, abych se umyla, trošku jsem zajela kartáčkem přes zuby a cítila jsem se snad nejlíp z celého nemocničního pobytu. Jak bylo ještě tělo oblbnuté a zfetované z anestezie, nic mě nebolelo, libovala jsem si, že můžu jakžtakž mluvit, pít a jíst (to hlavně díky tomu, že mi ten neznámý doktor při odsávání pusy sundal gumičky, co se jinak nasazují hned při operaci, takže bylo všechno podstatně jednodušší) a naivně jsem si myslela, že mám téměř vyhráno. O to větší šoky na mě čekaly následující dny, kdy jsem toho kvůli neprodyšně uzavřenému nosu moc nenaspala, gumičky se vrátily a začal víc jak tříměsíční boj s neustálým taháním a tlakem v puse.

 

Gumičky jsem nejdřív nosila 4, a kupodivu jsem ani neměla problém je nasadit, po dvou týdnech od operace ovšem došlo i na skeletální fixaci (gumičky, co se nasazují na šrouby zavrtané v dásních), a hlavně mi do pusy přibyl další drát nad horními zuby (pak se v mírně obměněné verzi přesunul zevnitř horní čelisti, kde vydržel až do sundání rovnátek), který blokoval prostor pro zaháknutí jedné gumičky, s níž jsem poté asi měsíc strašlivě bojovala. Na šrouby jsem nasazovala 2 gumičky, což byl taky parádní zážitek, když hlavičky šroubů zarůstaly v dásních a probíjela jsem se k nim skrz džungli stehů. Menší vysvobození přišlo po 7 týdnech, kdy už jsem si dávala rovnátkové gumičky jen na noc (asi na další 3 týdny, pak už nic) a zůstaly mi „jen“ dvě na šroubech. Těch jsem se zbavila až v polovině září, tedy necelého 3 a půl měsíce od operace, a konečně jsem si mohla užívat pocitu volné pusy. Ten bohužel netrval dlouho a hned týden poté mi ortodontistka nakázala nosit znovu 2 gumičky na noc kvůli doladění skusu, ale to už mě nijak zásadně neomezovalo.

 

Když jsem u těch rovnátek, původní termín sundání vycházel na březen. Jenže se mi přes podzim vytvořily mezi zuby dost velké mezery a hrozně dlouho trvalo, než se je podařilo odstranit. Navíc ještě byl potřeba doladit skus, takže jsem musela na jaře opět nosit gumičky celodenně, což byla strašná otrava, ale vyplatilo se. Ve výsledku šla rovnátka pryč až v polovině června a vyfasovala jsem místo nich noční rovnátka a jakési divné výstupky na horních i dolních dvojkách, na které si opět přes noc nasazuji gumičky jako prevenci proti znovuotevírání skusu. Jsou sice průhledné, ale stejně jdou dost vidět. Ve srovnání se vším, co jsem měla v puse do té doby, je to ale obří posun vpřed, takže si není na co stěžovat.

 

Některé nedostatky se mě drží do dneška, citlivost brady není úplně ideální, ale oproti situaci těsně po operaci si není na co stěžovat, i tak je vidět obrovský pokrok. Bohužel se znovu ozvaly čelistní klouby, tentokrát ten pravý, který se původně zdál být v pořádku, takže mé cesty do Prahy pokračují i nadále a uvidí se, co dál. Příliš těžkou hlavu si z toho však nedělám a rozhodně to neovlivní můj celkový dojem z operace, která přes všechny dílčí potíže jednoznačně stála za to a jsem vděčná, že jsem do ní šla. Sice jsem byla celé léto značně omezována, ale oproti představě zbytku života s téměř neexistující bradou a nemožností pořádně kousat šlo vlastně jen o maličkost, která se mi už nyní mnohonásobně vrátila.