top of page

Lory

Můj „příběh“ začal docela obyčejně. Už odmalička mi bylo jasné, že se rovnátkům nevyhnu. Netroufám si na konkrétní číslo, ale vyndavací aparát jsem mohla nosit zhruba sedm let. Za tu dobu jsem si zvykla, že mé návštěvy ortodontisty ubíhají převážně v tom stylu, že se zubařka jednou koukne do pusy, pochválí mě a objedná na příště. Nikdy žádný problém. Světe div se, jednoho dne se to změnilo. Po tolika letech si všimla, že s mými zuby – nebo snad s čelistí – něco není tak úplně v pořádku – a poslala mě o dům dál. Mohlo mi být tak dvanáct, možná třináct, když mi nový doktor oznámil, že budu nosit fixní rovnátka a následně půjdu na operaci. Nikdo nemohl být víc v šoku než já. Operace? Jaká operace? A kvůli zubům? Byla jsem přesvědčená, že něco takového rozhodně nepotřebuju. A snad proto, aby mě vyděsili, mi asi na rok rovnátka vysadili úplně. Co si budeme povídat, zuby se mi v puse klátily jako stromy po polomu. Jak se ovšem ukázalo, křivé zuby nebyly jediným problémem. Čím jsem byla starší, tím zřetelnější moje vada (zákus, příliš velká spodní čelist, v uvozovkách absence brady) byla. Přibližně ve třinácti čtrnácti letech jsem byla na konzultaci v Praze. Domů jsem jela s brekem. Přesto jsem se stále domnívala, že zatím budu nosit rovnátka a z operace se časem nějak vykroutím. Až asi o dva roky později mi došlo, že o vzhled jako takový tady nakonec vůbec nešlo.

Lory.png

Následující roky začalo jít do tuhého. Já byla stále proti, ale dělala jsem jisté ústupky. A tak jsem kupříkladu přistoupila na vytrhnutí obou spodních osmiček (za několik tisíc). Přibližně rok a půl před operací se začala řešit fixní rovnátka. Najednou se všechno dělo hrozně rychle a to, co jsem poslední roky ignorovala, už najednou ignorovat nešlo. Čas se krátil, kontrola střídala kontrolu, vyšetření vyšetření.

 

Zhruba měsíc před operací (po předoperačním vyšetření na Karláku) se můj pohled na věc začal měnit. Tři roky jsem byla zásadně proti, ale snad proto, že jsem tolikrát slyšela cizí lidi mluvit o tom, že je se mnou něco špatně, jsem začala o všem pochybovat. A když říkám o všem, myslím tím opravdu o všem. Bylo mi sedmnáct a najednou jsem zjistila, že to v životě nefunguje tak, jak si my puberťáci myslíme. Na operaci jsem stále tvrdošíjně nechtěla jít, zároveň jsem ale pochopila, že mi jiná možnost nezbývá. Když nadešel den D a já nastoupila do nemocnice, nemohla jsem na tom být psychicky hůř. O operaci jako takové jsem nevěděla vůbec nic – neměla jsem ani ponětí, co všechno s mým obličejem vlastně budou dělat a už vůbec jsem netušila, co všechno bude následovat potom.

 

Přes všechno, co jsem vyčetla na internetu (a že toho bylo směšně málo), jsem byla na výsledek operace naprosto nepřipravená. Na sále jsem strávila tři a půl hodiny. Když jsem na JIP přišla k sobě, bylo už pozdě odpoledne, já byla napojená na dýchací masku a měřák tlaku a vůbec jsem nevěděla, co se to se mnou děje. A v tom okamžiku začal boj o přežití, alespoň tak jsem to tehdy vnímala. V nemocnici jsem strávila pět dní a domů se vrátila jako gigantický meloun, jehož svět se smrskl na nandávání a sundávání gumiček, zapíjení hořkých rozdrcených prášků, čištění zubů a – když se zadařilo – na pár hodin spánku.

 

Pokud jsem si ze začátku naivně myslela, že za pár týdnů mě všechno přestane bolet, že splasknu a začnu zase cítit pusu a rty, nemohla jsem se mýlit víc. Ve skutečnosti to byly týdny a týdny a týdny, během nichž jsem se postupně dostávala zpátky do formy, a tato rekonvalescence trvá dodnes.

 

Byla jsem zoufalá, byla jsem šťastná, byla jsem rozzuřená, byla jsem neuvěřitelně spokojená. Všechny tyhle pocity se u mě střídaly jako na houpačce. Když se mě po měsíci zeptali, jak jsem s výsledkem spokojená, nevěděla jsem, jak mám odpovědět. Necítila jsem půlku obličeje, zauzlovaná gumičkami a huhňající. Když se mě zeptali po čtvrt roce, s odpovědí jsem stále ještě váhala. Až po roce jsem se s tou změnou zvládla pořádně nejen fyzicky, ale především psychicky, srovnat. Ano, ortognátní operace je o vzhledu a o správném fungování čelistí. Ale taky vám ohromně zahýbe se sebevědomím.

 

Hodně lidí píše, že jim tahle zkušenost změnila život. Není to ani tak o změně života, jako spíš o přístupu k němu. Člověk je najednou vděčný i za ty nejzákladnější věci – jako třeba to, že může pořádně kousat. Něco, co ostatní považují za samozřejmost, ale on to až donedávna neznal. Celá tahle cesta paradoxně není jen o zubech a čelistech – i když je zároveň hlavně o nich.

 

Je smutné, jak málo se o tomto zákroku mezi lidmi ví. Neustále sleduji nepochopení ze strany okolí a setkávám se s dotazy typu: „Ty chudinko, to už bys do toho teď nešla, že ne?“ Těžko ostatním vysvětlíte, že přes všechny ty hrůzy, co jim líčíte, byla tahle zkušenost jedním z nejlepších rozhodnutí ve vašem životě. Za poslední rok a půl jsem byla ve spojení s různými lidmi a byla jsem překvapená, kolik takových se mezi námi najde – ale mají strach, a proto se operaci častokrát i záměrně vyhýbají. Já jsem se před nástupem do nemocnice strašlivě bála, ale kdybych se mohla vrátit v čase, udělala bych to znovu. A každému, kdo se mě na to zeptá, hned odpovím, aby do toho šel taky.

bottom of page