Posun do roku 2015, kdy jsem se úplnou náhodou dostala do křesla zubaře svého přítele (nyní manžela). Ten ordinoval ve Zlíně, odkud manžel pochází. Kromě mnoha skrytých kazů objevil také problém s předkusem (podotýkám, že jsem pravidelně docházela ke své zubařce v Praze, která nikdy o předkusu nic neříkala, ani ty skryté kazy neviděla.). Řekl mi, že kvůli špatnému skusu zatěžuji kousáním nesprávné zuby, které k tomu nejsou určeny a dost si je tím ničím (doslova hobluji), a naopak nepoužívám ty správné, a že časem by se mi takto mohla čelist až „rozpadnout“, což by se hodně špatně řešilo, a že to tedy vidí na fixní rovnátka a poté posunutí spodní čelisti pomocí operace. Tato informace mě naprosto šokovala. Netušila jsem, že jsem na tom až tak špatně. Najednou jsem měla vyhlídku několika let s rovnátky ve svých téměř třiceti letech a poté operace. Z toho návalu špatných zpráv jsem se rozbrečela, ale až venku. Pan doktor mě ještě poslal na konzultaci ke svému kolegovi ortodontistovi, aby mou situaci zhodnotil, přeci jen větší odborník.

​

Šla jsem tedy ubrečená ještě na tuto konzultaci (bylo to o pár ulic dál), kde mi pan doktor potvrdil to samé – rovnátka a operace na 100 %. Pan doktor zrovna otevíral svou novou kliniku v Brně, kde se zaměřoval právě na ortognátní chirurgii a úzce zde spolupracoval s ostatními odborníky, kteří působili právě v Brně. Doporučil mi tedy, ať se objednám na konzultaci na kliniku do Brna, aby mě viděl i doktor provádějící chirurgické zákroky, a abych nemusela dojíždět na kontroly z Prahy až do Zlína, ale „jen“ do Brna.

​

Jak jsem byla zpočátku v šoku a ve stavu odmítání, tak se mi to postupně rozleželo v hlavě, až jsem si začala říkat, že by to vlastně asi nebylo špatné. Když existuje zákrok, který by mi vyřešil problém s předkusem, špatným skusem a „odumírající“ špičkou jazyka, tak bych do toho asi měla jít. Takže jsem se začala přiklánět k variantě, že bych zákrok podstoupila. Problém nastal v momentě, kdy jsem to začala oznamovat rodině a známým. Všichni mi říkali to samé: „Prosím tě, jakej předkus? Dyť žádnej nemáš! Z tebe chtěj doktoři akorát vytáhnout prachy. Na žádnej zákrok nechoď, seš hezká už teď, nepotřebuješ přece žádnou plastiku“ a podobně. Všem jsem trpělivě vysvětlovala, že do toho chci jít ze zdravotního hlediska, a ne z estetického, a popisovala jsem jim svůj problém s kousáním, používání špatných zubů a hrozby rozpadlé čelisti ve vyšším věku, ale všichni jen negativisticky kroutili hlavou, že jsem blázen, a že bych rozhodně na žádnou operaci chodit neměla. Jen přítel mi řekl, že si sice také nemyslí, že bych to potřebovala, ale že pokud do toho jít chci, tak že mě v tom podpoří. Ale i tak jsem si připadala v podstatě téměř sama proti všem a bylo nesmírně těžké si svůj názor a rozhodnutí přede všemi obhájit, ač se to tak nemusí zdát.

​

Dodnes jsem vděčná své kolegyni, které jsem se svěřila, a ta JEDINÁ mi řekla, ať do toho určitě jdu. Pokud mi to má pomoci, tak není nad čím váhat, a ať kašlu na ostatní, co říkají, ať se rozhodnu podle sebe. Bylo opravdu hezké slyšet tato povzbuzující slova a cítíla jsem se díky ní mnohem líp. Také udělala další úžasnou věc – u nás v práci jeden kolega tuto operaci podstoupil, ale já se s ním nikdy nebavila, tak mi bylo blbé se ho najednou jít zeptat, jaké to bylo, jak to probíhalo atd. A tato kolegyně se s ním celkem znala, a tak mi s ním domluvila schůzku, abych měla možnost se ho na všechno zeptat. Kolegovi to vůbec nevadilo a trpělivě odpověděl na všechny mé otázky, pověděl mi svůj příběh, a nakonec mi operaci také doporučil, že opravdu nemám nad čím váhat.